Firemní (korporátní) dluhopisy

 

Dnes jsem pro vás objevila článek na žhavé téma a to jsou firemní (korporátní) dluhopisy. Slibují totiž slušný výnos a ten dnes na spořicích účtech a termínovaných vkladech nenajdeme. Je třeba být ale obezřetný, od koho si dluhopis kupujeme. Ne všechny firmy, které je vydávají, jsou totiž bezpečné a to i přes dohled ČNB.

Co pro Vás mohu udělat?

Já mám v portfoliu také dluhopisy, ale než je klientovi doporučím, dívám se na jejich zajištění. Firma, která je vydává (tzv. emitent), musí mít jisté záruky, pro případ úpadku.Podle toho se orientuji a samozřejmě investiční záměry daných firem musí dávat smysl.
Pokud tedy o něčem takovém uvažujete a nevíte si rady, přijďte se se mnou poradit, ať nekoupíte zrovna nějaký ten ,,toxický" bond.

Kontaktujte mne mobilem (+420) 605 834 993 nebo přes kontaktní formulář

 

Nová doba přinesla nové toxické investice: Pozor na firemní dluhopisy

Článek zdroj: Peníze.cz

Zvýšená poptávka po alternativách ke spořicím účtům a termínovaným vkladům si žádá uspokojení. A tak se na trhu objevila záplava firemních dluhopisů. Některé jsou samozřejmě v pořádku, příliš mnoho je ale těch, které slibují relativně bezpečnou investici se slušným výnosem, ve skutečnosti jsou ale alternativou nejvýš k sázce do loterie.

Ekonomika se už několik let vyrovnává s naprosto neobvyklou situací. Úrokové míry poklesly na bezprecedentně nízkou úroveň a drží se na ní. A peníze jsou levné jako nikdy. Samozřejmě to do značné míry proměňuje chování všech ekonomických aktérů – od těch největších, jako jsou státy a obří nadnárodní korporace, až po obyčejné lidi.

Každý z nás tedy nyní může těžit z toho, jak nízko se úročí úvěry. A opravdu – zejména počty nově uzavřených i refinancovaných hypoték trhaly v poslední době rekordy. Na druhé straně ale český střadatel stále zoufaleji hledá nástroj, který by mu přinesl rozumné zhodnocení úspor. Konkrétně – konzervativní český střadatel hledá zhodnocení bezpečné, pokud možno garantované a pojištěné. Jinými slovy alternativu k bankovním vkladům a spořicím účtům, které jaksi přestaly spořit.

Mezi rozumná útočiště konzervativního investora/střadatele teď patří dobře vybírané investiční fondy. Jenže bohužel dost zoufalých střadatelů dělá tváří v tvář nové situaci zoufalé věci a do svých portfolií nakupují nástroje, které můžeme bez větších rozpaků – minimálně v portfoliu drobného střadatele/investora – označit za toxické. Řeč je o korporátních dluhopisech, jejichž emise rostly v předchozích letech téměř exponenciální řadou. Samozřejmě ne všechny podnikové dluhopisy lze hodit do nejrizikovější kategorie, rozhodně je ale mezi nimi dost těch, které výhledově můžou svým držitelům přinést hodně nepříjemné překvapení.

Dluhopisy, kam se podíváš

Desítky českých podniků po zafixování nízkých úrokových sazeb rychle pochopily, že neveřejně nabízené dluhopisy představují snadnou a téměř neregulovanou cestu, jak zafinancovat i ty nejexotičtější podnikatelské záměry. Zákon sice omezuje počet investorů, kterým se takhle smějí dluhopisy nabídnout, ale dokud bylo možné je chrlit jako na běžícím pásu, jednalo se de facto jen o formální omezení. Tyto takzvané over-the-counter (OTC) dluhopisy se objevovaly jak houby po dešti, podle neoficiálních odhadů to byly do konce roku 2016 až stovky (!) emisí.

Na trhu tak bylo možné najít i opravdovou exotiku, počínaje bondy na rozšíření diskotéky a konče emisemi spojenými s více či méně dobrodružnými zeleně-dotačními projekty. O masivní nabídce regionálních developerů nebo nově vzniklých „finančních skupin“ ani nemluvě.

Aby bylo jasno – podnikový dluhopis jako způsob financování není nic špatného. Naopak. Jedná-li se ovšem o obchod mezi dvěma profesionály. Problém je, když se takový „junk“ dluhopis ocitne v portfoliu retailového investora, který – zlákán tučným výnosovým kuponem, případně i řečmi o garancích – považuje dluhopis s pevným úročením za svého druhu spořicí účet. A se svítícíma očima za něj utratí valnou část svých úspor. Člověku s elementární finanční erudicí přitom netřeba vykládat, že tento způsob investování představuje něco jako sázku na dostihy. To znamená sázku, kterou nemusíte vyhrát, ani když máte podrobné informace o „svém koni“, a kterou pravděpodobně prohrajete, když o koních nevíte vůbec nic a vybíráte si favorita podle momentálního pocitu nebo kvůli pěknému jménu.

Dvojí metr a sdílený trest

Bohužel, prodej a nákup určité části neveřejně nabízených bondů z nedávné dluhopisové vlny se sázení na koníčky do značné míry podobal, včetně klasických zaručených tipů, které hejlové dostávali od prodejců. To všechno za víceméně mlčenlivého přihlížení České národní banky, která tento byznys model zprvu považovala za téměř nehodný intenzivnějšího dohledu, a to i když řada emitentů celkem nepokrytě nedodržovala pravidla neveřejné nabídky, anebo je vícenásobnými emisemi přímo obcházela. Teď už sice neveřejné nabídky dluhopisů pro dohledový orgán prioritou jsou, upřesnil dokonce i pravidla pro vícenásobné emise – jen je otázka, jestli jeho zájem není takříkajíc s křížkem po funuse. Podle aktuálních informací se někteří emitenti stihli položit už několik málo měsíců po upsání svých dluhopisů. Pokud se tohle děje v dobrých časech, co asi na trhu nastane v časech zlých?

Zvlášť smutné je, když si člověk uvědomí, jak na stát na jedné straně monstrózně reguluje podnikání standardních investičních fondů, ale na druhé straně přivírá oko nad potenciálně toxickými produkty. Správné řešení, tedy liberální prostředí pro všechny, je samozřejmě jen zbožným přáním a celý příběh spěje ke klasickému konci. Tím je politicky korektní „zvýšení ochrany spotřebitele“ před sebou samým – jak jinak než zavedením dalších a dalších nesmyslných regulí a administrativních povinností pro všechny. Nová pravidla samozřejmě nejvíc dopadnou na poctivou většinu trhu, která chce podnikat dlouhodobě, a donutí ji kvůli novým povinnostem přihodit zase nějakou tu desetinku navíc k poplatkům účtovaným všem klientům, tedy i těm, kteří se s bondy napálit nenechali. Inu, teorie veřejné volby v praxi.

Jiří Šindelář